s053rd feel so good

Došlo k jistému paradoxu, díky skladbě s097th, kterou jsem včera složil jsem dostal odvahu sem konečně dát tuhle skladbu z léta. Tak konečně ji mohu opustit a jít dál.

s041st

s034th

…původně jsem si myslel, že tuhle skladbu vůbec nedotáhnu. A už vůbec, že bych ji kdy zveřejnil. Ale po čase jsem si to tak nějak rozmyslel.

s087th

…tak jo, opět to chtělo odvahu. Zde je jedna z posledních skladeb. Před měsícem jsem si pořídil snímač na akustickou kytaru, takže zde je jeden z prvních pokusů. Jinak co se týče skladeb, s087th je prozatím poslední. Mám připravené další kousky s poetickými názvy jako s034th, s041st, s053rd, s069th, s076th. Je to jakýsi rituál, že s každým uveřejněním je pro mě skladba “dokončená” a můžu od ní odejít. Snad právě proto se musím přinutit sem dát další kousky.

s025th

…tak trochu pokus s kytarama. Původně to mělo základ v breakbeatu či dnb, ale nějak mi to nesedlo, tak jsem to předělal a zde je výsledek.

s021st

…ale proč ne….
To se mi někdy tak splaší metronom… …a musím přiznat, že i mě to někdy tak trochu nutí dělat takový ten pohyb “jako že tanec”.

S009th

S009th vznikla z improvizace, z momentálního emotivního stavu.
A někdy mě ty emotivní stavy nutí se zamýšlet nad blbostma, třeba jako nad selfie.
Osamocen v davu, osamocen ve vztahu a selfie. Co to selfie o dnešní době vypovídá? Možná, že je to veřejné přiznání se k samotě? Je to vlastně hodně divné, když si člověk uvědomí, kolik má virtuálních přátel, ale nikoho, kdo by ho vyfotil. Takže přichází okamžik pro selfie. Nevnímám to jako špatnou či dobrou věc. Vnímám to jako jistý rys doby. Třeba se za sto let budou prapravnoučata smát tomu, co to ti lidé na těch divných fotografiích dělají. Svým způsobem jsou všechny selfie vlastně smutné. Už z podstaty jak vznikli. Dříve se fotoaparát obracel od fotografa směrem do světa, dnes se se fotograf snaží do toho světa sám sebe v pasovat a obrací fotoaparát k sobě. Možná proto, aby se utvrdil, že vůbec existuje. Nějak se nemohu zbavit dojmu, že jsme se v minulosti více zaobírali poznáním svého okolí, prostředí, společnosti, aby jsme poznali sami sebe. Ale dnes mi to přijde nějak obráceně. Jakoby jsme chtěli, aby okolí poznalo nás. Tak mě teď právě napadá, proč mám jistý postoj vůči jistému současnému umění, ale to je teď šumák. Je to vše nějak padlé na hlavu. Ztřeštěně báječná doba. Co si člověk neudělá nemá. Třeba selfie. 🙂

S007th

Tak po týdnu jsem dostal odvahu ji zveřejnit a tím ji považovat za “hotovou”.
A k tomuhle odvahu nepotřebuji.
…mezi báječně a skvěle? Jasan!

Musel bych být hluchý a slepý, abych neviděl či neslyšel co se děje ve světě. Jenže někdy až příliš řešíme světové dění, máme tendenci zachraňovat pralesy na druhé straně zeměkoule, ale neřešíme lesy, které máme za domem. Někdy řešíme války druhých států, ale neřešíme vztahy mezi lidmi se kterými bezprostřeně žijeme.
Mimo to, někdo mi před nedávnem řekl, “kdyby jsme se všichni starali sami o sebe, bylo by o všechny postaráno”. Něco na tom je.
Už přes dva roky cíleně přestávám sledovat jisté mediální dění. Je to přece jen jistý selektivní pohled na nějaké události. Výhoda dnešní doby je, že se média dají vypnout a můžeme zamezit jejich vstupu do našich životů. Před rokem 1989, když jsem byl sedmiletý kluk, tak nás ve škole strašili Reaganem, atomovou bombou, západem, kapitalismem a tak různě. Jako dítě jsem míval i bezesné noci. Zde media vytvářela propagandu a v té se muselo žít. Dalo se to do jisté míry vypnout, ale společnost byla nasáklá. Nasáklá nedobrovolně informacemi, které neměla nebo i nemohla nějak posuzovat. Ale dnes je to dobrovolné rozhodnutí.

Žijeme na báječném kousku planety, v dobré společnosti a ve skvělé době. A jsem si vědom toho, že by mi teď někteří domluvili schůzku s psychiatrem. Ale já to tak vidím. A to si o sobě myslím, že jsem střízlivý racionál. 🙂